Kdo by nechtěl celý život vypadat mladě, atraktivně a bez vrásek? Mnohé celebrity  utrácejí horentní sumy za všechny možné procedury či kosmetiku, které by jim uchovaly věčně mladistvý vzhled a krásu. Jenže i tady platí, že všeho moc škodí. A jakmile pro někoho začne být tahle touha posedlostí, která pro něj má větší důležitost než rodina, přátelé či třeba práce, pak má problém. A to nemalý. Jde totiž o závislost. Může mít podobu závislosti na zkrášlujících zákrocích estetické dermatologie, ale také třeba neodbytné potřeby se neustále mazat nejrůznějšími krémy, séry či kosmetickými přípravky. Ačkoli by se zdálo, že tahle závislost nemá takové zhoubné dopady jako třeba drogová závislost či alkoholismus, opak je pravdou.

Závislost na plastikách: Jak začnete, nemá to konce

Plastické operace mají hluboký smysl v případě, kdy člověku po úraze, při popáleninách nebo třeba po nutné amputaci části těla (např. ablace prsu) nahradí chybějící část, aby se dotyčný opět cítil jako člověk. Ovšem diskutabilní jsou tyto zákroky tehdy, když se jimi člověk snaží udělat ze sebe někoho jiného nebo zadržet prchající mládí. Výsledkem může být třeba zničené zdraví nebo nenapravitelně poškozený zevnějšek – vzpomeňte si třeba na Michaela Jacksona, Hedy Lammar nebo třeba Melanii Griffith.
 
„Zásadní je, aby plastická operace vedla k výsledku, kterým je já,“ vysvětluje psycholožka Eliška Antoš Bachová. „To, jak sebe vnímáme za podmínky, že se vnímáme zdravě (tedy například ne zkresleným zrcadlem deprese, poruchy příjmu potravy atd.).“ Špatné je to ve chvíli, kdy chce člověk změnit svoji podstatu. I proto je důležité, že každému většímu zákroku předchází sezení s psychologem s cílem zjistit motivaci klienta.
 
Tip redakce:
Méně známý je fakt, že když jednou začnete s takovými zákroky, jako je např. botox či výplně pomocí kyseliny hyaluronové, musíte v nich neustále pokračovat, neboť mají časově omezenou působnost.
 

Proč vzniká závislost „na kráse“?

Podle Elišky Antoš Bachové svědčí extrémní fixace na nejrůznějších druzích vylepšení vlastního vzhledu o nepřijetí vlastního těla a jeho proměn v přirozených fázích života. Toto nepřijetí se může projevit dvěma extrémy nešťastných žen:

• ty, co kapitulují na jakoukoli péči o sebe už v mládí (třeba ve 20 letech) a zestárnou, aniž by zažily fázi dospělé šťastné ženy, která se má ráda a podtrhne svoji přirozenou krásu,
• ty, které podstupují chirurgické zákroky při prvních příznacích stárnutí, neboť nejsou schopny přijmout nedokonalost.

Někdy jde o pouhou netrpělivost, třeba po porodu nebo po ukončení kojení. Žena se může dostat pod tlak, že už nemá takovou postavu jako před těhotenstvím. Podstoupí co nejdříve operaci prsou, aniž by vyčkala, až se prsa sama dostanou zpět do kondice – to trvá 1-2 roky. Je třeba si uvědomit, že dát život novému človíčku je pro ženský organismus velká zátěž, s kterou se ale většinou dokáže velmi dobře vyrovnat sám a bez pomoci skalpelu.
 

Posedlost krémy

Někdo by „pod kudlu“ nešel ani náhodou, ale zas má neustálou potřebu se mýt (i několikrát denně) nebo se mazat až nepřiměřenou spoustou přípravků. Do této kategorie spadá i potřeba být neustále nalíčená (třeba několik dní v kuse nebo s odlíčením pouze tehdy, když mě pak až do dalšího nalíčení nikdo neuvidí). Kromě toho, že si tím může způsobit dermatologické problémy (např. vyrážku, vypadávání vlasů apod.), to také vypovídá o jeho vnitřní tenzi. „Ženě, která právě zaregistrovala první větší známky stárnutí, bych poradila, aby žila a prožívala okamžiky svého života a přijala přirozenost běhu času. Žena má v každém věku svoji hodnotu, jen si ji musí uvědomit,“ říká psycholožka a závěrem dodává, že daleko větší smysl má pracovat na sobě zevnitř, než psychický tlak řešit „maskováním“. „Plastiky odrážejí vztah společnosti ke stárnutí – charakterizuje ho strach, hnus a přehlížení,“ komentuje jasnou souvislost Eliška Antoš Bachová.