Na zvířatech se testuje „jen“ chemie

Když se řekne testování na zvířatech, mnohým z nás naskočí husí kůže nebo alespoň nepříjemný pocit při představě, co musely laboratorní krysy a králíci kvůli našim krémům vytrpět. Dobrou zprávou je, že nic není tak horké, jak to vypadá, a jak nám to někdy zprostředkovávají ochránci zvířat. 

Hotové kosmetické přípravky (tedy krémy, make-upy, barvicí pasty do řasenek a další) se u nás nesmějí testovat na zvířatech už desítky let. Podobně je tomu i ve všech ostatních evropských zemích, a to navzdory tomu, že legislativa, která testování na zvířatech výslovně zakazuje, byla vydána až roku 2003. Hotové přípravky se na zvířatech netestují především proto, že tyto testy často nezaručují stejné reakce u člověka. Tedy jednoduše: co nevadí laboratorní kryse, to může u člověka způsobit alergickou reakci a obráceně. 

Jinak je to s jednotlivými ingrediencemi kosmetických přípravků. Ty mají z valné většiny status chemických látek, a nespadají tak do legislativy pro kosmetické suroviny. Jde o látky, které se používají ve farmacii či chemické výrobě a jako takové musejí mít svůj toxikologický profil. Když výrobce zná toxikologické profily všech surovin ve výrobku, může snadno určit, zda výrobek je, nebo není pro člověka nějakým způsobem závadný či dráždivý, nebo jaké bude mít účinky (hojivé, proti vráskám, proti otokům apod.).

Pokud jde ale o látku neurčenou primárně pro kosmetické využití, znamená to, že na zvířatech testována být může, v některých případech i musí nebo být musela. Minulý čas je zde velmi důležitý. V kosmetice jsou velmi často používány léty prověřené složky, jejichž účinky byly na zvířatech otestovány třeba před desítkami let. Takové látky se běžně přidávají do nově vzniklých kosmetických přípravků, o kterých tím pádem už vlastně nemůžeme stoprocentně tvrdit, že nebyly testovány na zvířatech. 

Netestováno na zvířatech. Odkdy?

Otázkou zůstává, je-li vůbec možné, aby nějaký přípravek na zvířatech testován nebyl. Odpověď zní ano, a dokonce takové výrobky i snadno poznáme: evropská legislativa totiž povoluje nápis „netestováno na zvířatech“ opravdu jen těm produktům, jejichž žádná složka nikdy na zvířatech testována nebyla. Pokud patříme mezi skalní ochránce zvířat, víme, po čem sáhnout. Jde především o přírodní kosmetiku, jejíž složky sice testovány nebyly, jsou ale v kosmetice prověřeny staletími. Patří mezi ně olivový olej, mateří kašička, čistá vazelína a podobné ingredience.

Na některých výrobcích můžeme najít logo s králíčkem, označujícím certifikát HCS (humánní kosmetický standard), který označuje kosmetiku netestovanou na zvířatech. Jde o certifikát vydávaný soukromě: organizacemi, angažujícími se na poli ochrany zvířat. Nemá ale žádnou legislativní platnost. Jde spíše o prohlášení výrobce, jeho závazek k humánnímu přístupu k testování výrobků. 

Výrobce se získáním certifikátu zavazuje, že jeho výrobek není na zvířatech testován, nicméně většinou až od určité stanovené doby. Znamená to tedy, že jednotlivé ingredience někdy v minulosti na zvířatech testovány být mohly. 

Moderní kosmetické testy: v laboratoři i na umělé kůži

Jak už jsme si řekli, v Evropě (na rozdíl třeba od Asie) se kosmetika na zvířatech testovat nesmí od roku 2003, od roku 2013 pak platí další zákon, zakazující i prodej a dovoz takto testované kosmetiky. Testování na zvířatech navíc nemá nijak valnou vypovídací hodnotu pro člověka. Někoho možná napadne, jak tedy výrobce pozná, že je kosmetika pro kůži dobrá. Nebylo by pro nás jistější otestovat ji alespoň na kůži třeba té laboratorní krysy? Odpověď zní ne. Jak to tedy v praxi chodí?

Každý kosmetický výrobek prochází několikafázovým testováním. První fází je metoda in vitro, tedy v laboratorních zkumavkách, v umělých podmínkách, kde se přípravky a jejich složky testují na izolovaných buňkách, identických s těmi, které najdeme v lidské pokožce. Poznají se tak reakce buněk na látku, a to jak ty žádoucí, tak ty nechtěné.

Druhou fází je takzvané testování ex vivo. Zde se zkoumá celkový účinek přípravku, tedy to, co dělá s pokožkou, do jaké její hloubky proniká, jaké vyvolává reakce. K tomuto testování se používají trojrozměrné modely kůže: jde vlastně o umělou kůži s buňkami lidského původu, která se chová stejně jako lidská kůže, ale lze na ní vyzkoušet i zatím neznámé látky, které by při testování přímo na lidech mohly mít nevratné zdravotní následky. 

Účinky se testují na lidech

Poslední fází testování je pak test in vivo, což je vlastně aplikovaný výzkum. Ověřuje se v něm účinnost přípravku nebo látky, která napřed prošla laboratorními testy. Jde o konečnou fázi, kdy už není problém testovat opravdu na lidech – dobrovolnících třeba z řad dermatologických pacientů. Tito lidé už nemohou být testovanou kosmetikou nijak ohroženi – jde o test účinků, který může selhat jedině v tom, že např. hydratační krém nebude hydratovat tak, jak se zdálo při laboratorních testech, případně se může objevit dočasná alergická reakce a podobně.

Po takovém testování „na lidech“ se pak provádějí další testy (např. test známý jako PRIMOS, který měří hloubku vrásek před a po používání přípravku, nebo sonografie pokožky, která odhalí míru hydratace a pružnosti pokožky). Kromě toho se výsledky hodnotí i podle individuálních odpovědí testovaných, které někdy najdeme i na obalech či příbalových letácích některých kosmetických produktů. 

To, že je tedy na krému napsáno „hydratační“ nebo „proti vráskám“, není jen marketingový trik. Přípravek musí splňovat určitá kritéria, ověřená vědeckými testy. Jak výrazné a znatelné ale jeho účinky budou, to musíme stejně poznat až sami na sobě. Jisti si můžeme být tím, že pokud je výrobek dermatologicky testován (prošel výše zmíněnými fázemi testování), máme jistotu jeho nezávadnosti a v našich končinách také toho, že na zvířatech jako takový testován nebyl. To, jak se vyrovnáme se „zvířecím testováním“ jednotlivých složek, které proběhlo před mnoha lety, už je na každém z nás.