Po tisíce let panovalo velebení bílé až průzračné pokožky. Bledá pleť značila příslušnost k elitě. Chránit se před sluncem bylo výsadou horních deseti tisíc. Odlišnost a nadřazenost panské vrstvy od venkovanů pracujících na polích a vystavených přímým zásahům slunce, tak byla na první pohled zjevná. A je celkem jedno v jakém období a kde. Platilo to v Egyptě, mínojské civilizaci, starém Řecku, Římě nebo v Číně.

Zajímavé je, že Číňany opalovací mánie, která propukla ve dvacátých letech minulého století na západě, nijak významně neovlivnila. Světlá pleť tam stejně jako jinde cejchovala vyšší postavení člověka ve společnosti. Tento postoj společnosti tam víceméně přetrvává dodnes. Číňané se opalování většinou stále vyhýbají a používají krémy blokující pigmentaci pleti. Po staletí k tomu využívají perlový prášek, který pokožku ještě zesvětluje.

ROK 1300

Příslušnost ke šlechtě určovala bílá pleť

Ani středověk neměl, co se barvy pleti týče, odlišné priority. Bledá pokožka byla pořád měřítkem sociálního statusu a synonymem bohatství. ,Bledé tváře´ hrály prim. Opálenou pokožkou by také jen těžko prosvítaly modré žíly, důkaz to modré krve šlechticů. Povinnou součástí výbavy mocných byly od určité doby slunečníky a rukavičky, které chránily před nechtěným zhnědnutím. Dámy kvůli dojmu téměř průsvitné pleti riskovaly své zdraví a barvily ji životu nebezpečnými chemickými sloučeninami. Přípravky alchymistů, s jejichž pomocí získávaly téměř mrtvolnou vizáž, obsahovaly mimo jiné třeba jedovatý arsen. Ale co na tom - vždyť všichni ti hnědí a opálení patřili ke spodině, která jim nesahala ani po dokonale bělostné kotníky.

ROK 1890

Bez slunce přišly nemoci

Zlomová situace nastala koncem 19. století s nástupem průmyslové revoluce. Z části rolníků se stali dělníci v manufakturách a posléze v továrnách. Od slunka východu do jeho západu byli zavřeni v ponurých budovách, jejich ženy a děti v malých, na sebe nalepených příměstských chatrčích. Negativní vliv absence slunce na sebe nenechal dlouho čekat. Rachitida neboli křivice, způsobená nedostatkem výživy a slunečního svitu, různé ekzémy, tuberkulóza a další nemoci byly průvodním jevem novodobého uskupení společnosti. Pozitiva slunečního záření, které pomáhá vytvářet potřebný vitamin D a eliminuje řadu nemocí, se proto staly předmětem zkoumání. Jedním z prvních, kdo propagovali sluneční svit jako prevenci před výskytem rachitidy, byl Theobald A. Palm, který s touto teorií vystoupil již v roce 1890.

Obhájcem slunce a jeho vlivu na lidský organizmus byl také John Harvey Kellog. Jako zastánce fototerapie věřil v jeho účinky a ve svém sanatoriu využíval slunečního záření v rámci holistického čili celostního zdravotního režimu. A nejen to. Razil i světelnou terapii pomocí žárovek, které obdivoval. Jeho první „žárovková lázeň“ spatřila světlo světa již v roce 1891. S její pomocí léčil tisíce pacientů a po pěti letech si nechal tuto metodu v USA patentovat.

ROK 1903

Světlo jako lék

K dalším průkopníkům helioterapie a fototerapie patřili dánský lékař Niels R. Finsen nebo doktor Auguste Rollier, zvaný též doktor slunce. Ten jako první otevřel v roce 1903 ve švýcarské horské vesničce Leysin sanatorium, kde se pomocí slunečního záření a chladného vzduchu úspěšně zabýval léčbou tuberkulózy. Vliv slunce na lidské zdraví byl na přelomu dvacátého století - jednoduše řečeno - na programu dne.

Působení naší hvězdy z hlediska zdraví na člověka se stalo na počátku minulého století takřka středobodem vědeckého zájmu. Obliba vystavovat se slunečnímu záření vzrůstala s tím, jak byly postupně odhalovány jeho pozitivní účinky.  Zdravé opálení se stalo módním výstřelkem a opět to byla elita, jíž finanční prostředky dovolovaly trávit letní i zimní měsíce na sluncem prozářených plážích.

ROK 1920

Bronzová pleť jako módní doplněk

Traduje se, že Coco Chanel dokonce povýšila snědou pleť na módní doplněk. Ceny domků na plážích a hotelových pokojů na riviérách v první třetině minulého století stoupaly stejně rychle, jak se zmenšovala spotřeba textilií na výrobu koupacích a opalovacích oděvů. Textilní magnáti se rychle zorientovali. Plážové oděvy se staly nedílnou součástí módy. Nezahálel ani kosmetický průmysl. Elizabeth Arden a Helena Rubinstein představily světu první opalovací oleje a mléka, které přispívaly k rychlému opálení a ochraně pokožky.

ROK 1950

Opalovací mánie vzrůstala a hraničila často až s posedlostí. Postupem času, po druhé světové válce, přestaly být plážové radovánky výsadou celebrit a bohatých. Kdo nenachytal na dovolené kýžený hnědý odstín, ztrácel na společenské prestiži. Fenoménem v honbě za bronzem se také stala solária, a následně i samoopalovací krémy.

ROK 2000

Současnost volá: Přiměřeně!

Nezahálela však ani věda. Stejně jako odhalila benefity, které slunce na lidské zdraví má, zaznamenala na počátku tohoto století i negativní účinky některých částí spektra jeho paprsků. Především v souvislosti se zvýšeným výskytem maligního melanomu, tedy nádorového onemocnění, které postihuje převážně kůži. Hlavním vyvolávacím faktorem této nemoci je pravděpodobně časté slunění a vystavování se přímému slunečnímu záření. Je zde také zjevná souvislost s narušováním ozónové vrstvy stratosféry a pronikáním škodlivého UV záření (UVB). I když byla celosvětově přijata opatření na ochranu ozónové vrstvy, před nebezpečným UV zářením bychom se dnes měli chránit a dodržovat zásady zdravého opalování. Slunce, které je zdrojem života na naší planetě, nás totiž může – pokud si ho pustíme nepřiměřeně k tělu – o život naopak i připravit. O tom, co je vlastně opálení kůže a jak se správně chránit, si můžete přečíst zde.