Touha po kráse je prastará. Jak známo, i ve starověku existovala v různých kulturách různá zkrášlovadla, pomocí kterých se tehdejší lidé snažili přiblížit dobovému ideálu krásy. Ten se ale v průběhu času dost měnil.
Pro starověký Egypt byly typické hodně výrazné, ba přehnaně výrazné oči. Každý si vybaví kočičí orámování silnými linkami protaženými až ke spánkům a barevné stíny až k obočí. Barvy, které si tehdejší ženy a muži (líčení byla celospolečenská záležitost) nanášeli na tvář, se vyráběly z malachitu, galenitu, ze sazí i kovové drti (olovo, měď, antimon). Na rty se používal červený okr, druh jílu. Často nešlo o nijak extra zdravý koktejl látek. „Vystavení těmto látkám mohlo mít neblahé účinky minimálně v podobě podráždění a nespavosti,“ cituje server NBC News dermatologa Joela Schlessingera.
Kromě estetické funkce mělo líčení význam náboženský (závisela na něm ochrana bohů), a jak odhalili vědci, také ochranný. Líčidlo zachycovalo písek, prach a sluneční paprsky, ale díky antiseptickým vlastnostem fungovalo také jako ochrana proti očním infekcím, jejichž šíření egyptské klima podporovalo. Tým francouzských vědců v roce 2010 ukázal, že vysoký podíl olovnatých solí v líčidlech působí na buňky lidského těla tak, že nastartují imunitní systém. Make-up tak pomáhal zmiňovaným infekcím předcházet. Z pohledu epidemiologů šlo o dílčí pozitivní vliv jinak poměrně toxické směsi. Egypťané žili v průměru třicet let, pokud by žili déle, dlouhodobější používání líčidel s olovem by vedlo k problémům, například k očním zákalům.
V Řecku a v Římě šli, pokud jde o oblibu a užívání olova, ještě dál. Nenanášeli si líčidla bohatá na olovo jen kolem očí, ale na celou tvář. Za krásnou považovali Řekové a Římané světlou pleť, po vzoru bohyň Afrodity a Venuše. Základní kámen líčení (a asi nejslavnější make-up historie) tak tvořil bílý pudr z olova a křídy, který se nanášel – s cílem zesvětlit pleť – jako make-up na celou tvář. Práškem z kovů a sazí si ženy barvily řasy a malovaly oční linky. Mezi další kosmetické ingredience, z kategorie těch netoxických, patřil třeba med, včelí vosk, lanolin nebo olivový olej. Ty často sloužily jako základ k výrobě líčidel (rtěnek a růží), ale také jako ochranná kosmetika před žhavým sluncem.
Bledá pleť byla v kurzu i ve středověku. Líčení se ovšem, na rozdíl od egyptské praxe, týkalo jen šlechty, nikoli běžných lidí, a ani u urozených dam nebylo hlavně zpočátku zvlášť nápadné. Velký vliv na to, že se nešířilo masově, měla skutečnost, že zkrášlování neschvalovala církev, která v něm viděla rozmar a hřích. Přeci jen vyzdvihovat fyzickou krásu bylo v rozporu s církevním odmítáním pozemského světa jako pomíjivého. Kosmetika a líčení se ale přeci jen postupně v průběhu staletí rozšířily. Už jen proto, že ve středověku byly časté epidemie neštovic, které zanechávaly na pokožce, často v obličeji, nevzhledné jizvy, které chtěly zejména ženy maskovat.
To byl i případ Alžběty I. (vládla v 16. století), která jakožto královna byla veřejnosti na očích. Líčení do jisté míry obhajovalo – díky impozantnímu vzhledu, jenž jí propůjčovalo – její nárok na trůn. Podtrhávalo její majestát a u svého okolí vzbuzovala respekt. Zdálo se, že její tělo nestárne (přitom vládla čtyři dekády), proslula svou alabastrovou, bezchybnou pletí a platila také za módní ikonu. Maskérky trávily líčením královny dlouhé hodiny. Výsledek stál za to: její kráse se klaněli básníci i dramatici. Bělidlo na tvář se vyrábělo stejně jako v antice z olova a přidával se do něho ocet. V případě Alžběty se olovo do její tváře doslova vepsalo, její pleť byla s přibývajícími roky šedivá. Dvorní dámy tak musely nanášet stále silnější vrstvu make-upu. S přibývajícím věkem používala královna výraznější barvy. Na rty se používal purpurový pigment ze sulfidu rtuťnatého. Každé olíznutí rtů zvyšovalo riziko otravy rtutí a příznaky jako podrážděnost, deprese nebo ztrátu koordinace.
Dominance bílé pleti ze středověku pokračovala i v novověku. Byla znakem urozenosti – průhledná pleť znamenala, že žena byla urozená a nemusela pracovat pod širým nebem, vystavena slunci a povětrnostním vlivům. I neurozené ženy se snažily dosáhnout ideálu krásy a zesvětlovaly si tvář vaječnými bílky nebo moukou. Kromě bělidel se za účelem zesvětlení na pleť přikládaly pijavice. V průběhu staletí se líčení stávalo výraznějším, výrazně se líčily rty a tváře. Populární se staly nalepovací pihy krásy, takzvané mušky. S francouzskou revolucí popularita make-upu krátce ochladla, nicméně brzy se zase líčení opět rozmohlo. Ke konci 19. století se navíc začalo řešit složení líčidel – ještě v té době totiž byly populární tablety s arzénem, od kterých si ženy slibovaly bledou a bezproblémovou pleť. S rostoucí kontrolou však zkrášlující přípravky postupně přestávaly být životu nebezpečné.
Masové rozšíření kosmetiky přišlo ruku v ruce se zrodem filmového průmyslu. Zásluhy na zpopularizování make-upu se připisují hlavně muži jménem Maksymilian Faktorowicz, vizionáři, který z kraje 20. století houževnatě posouval hranice v oblasti líčení a kosmetiky. Pomohl tak stvořit nespočet hollywoodských hvězd, ale také odstartovat revoluci v líčení běžných žen. Jeho úsilí vyústilo v založení značky Max Factor.
V současnosti je dekorativní kosmetika zcela pevnou součástí každodenního života většiny žen a líčidla nepředstavují žádné akutní riziko pro zdraví. Samotné firmy, které líčidla masově produkují, složení kosmetiky pečlivě hlídají. Nicméně i tak se čas od času objeví případy produktů, které dostanou nálepku nevyhovující. V roce 2007 se ukázalo, že podle studie, která byla provedena v rámci americké Kampaně za bezpečnou kosmetiku, měla třetina z 33 zkoumaných rtěnek vyšší obsah olova. Jindy zase průzkumy odhalily přítomnost rtuti v některých řasenkách. Často se diskutuje o silikonech, parafínech, parabenech nebo ftalátech. Tlak spotřebitelů na výrobce je v tomto ohledu silný a stále více firem tak i u kosmetiky sází na magické slovo „bio“.
Krycí krémy se navíc stále vyvíjejí a neplatí už ani to, co se o nich říkalo ještě před 20 lety, tedy že dusí pleť. „Určitě neplatí, že by dnešní make-upy byly pro pleť škodlivé. Jejich složení se hodně změnilo, často nyní obsahují nějaké pěsticí substance, které pleť ošetřují, a zpravidla také UV faktor, který chrání před sluncem. Také už dávno neplatí, že by make-up ucpával póry,“ říká vizážistka Jana Dufková. Make-up podle expertky chrání pleť i mechanicky, ulpívá na něm prach i škodliviny z ovzduší.
Každá žena si může vybrat z velké nabídky třeba podle složení, barvy a konzistence. Pokud má někdo mastnější pleť, zvolí si přípravek s obsahem protizánětlivých a vysušujících složek. „Ženy se zralejší pletí budou volit spíše krycí make-up s hydratační složkou, mladším ženám s bezproblémovou pletí bude stačit třeba BB krém. Případné nedostatky lze zakrýt kamufláží, což je voděodolný korektor, líčení tak bude vypadat přirozeně,“ říká vizážistka. Ostatní parametry – vhodná barva a konzistence – jsou velmi individuální. „Důležité je barvu vyzkoušet uprostřed čela, konzistenci zase na hřbetu ruky. Ideální je, když make-up nezdůrazňuje rýhy a vrásky na kůži,“ říká vizážistka.
Make-up jako ochrana zdraví
Kromě estetické funkce mělo líčení význam náboženský (závisela na něm ochrana bohů), a jak odhalili vědci, také ochranný. Líčidlo zachycovalo písek, prach a sluneční paprsky, ale díky antiseptickým vlastnostem fungovalo také jako ochrana proti očním infekcím, jejichž šíření egyptské klima podporovalo. Tým francouzských vědců v roce 2010 ukázal, že vysoký podíl olovnatých solí v líčidlech působí na buňky lidského těla tak, že nastartují imunitní systém. Make-up tak pomáhal zmiňovaným infekcím předcházet. Z pohledu epidemiologů šlo o dílčí pozitivní vliv jinak poměrně toxické směsi. Egypťané žili v průměru třicet let, pokud by žili déle, dlouhodobější používání líčidel s olovem by vedlo k problémům, například k očním zákalům.
Bledá pleť jako ideál
V Řecku a v Římě šli, pokud jde o oblibu a užívání olova, ještě dál. Nenanášeli si líčidla bohatá na olovo jen kolem očí, ale na celou tvář. Za krásnou považovali Řekové a Římané světlou pleť, po vzoru bohyň Afrodity a Venuše. Základní kámen líčení (a asi nejslavnější make-up historie) tak tvořil bílý pudr z olova a křídy, který se nanášel – s cílem zesvětlit pleť – jako make-up na celou tvář. Práškem z kovů a sazí si ženy barvily řasy a malovaly oční linky. Mezi další kosmetické ingredience, z kategorie těch netoxických, patřil třeba med, včelí vosk, lanolin nebo olivový olej. Ty často sloužily jako základ k výrobě líčidel (rtěnek a růží), ale také jako ochranná kosmetika před žhavým sluncem.
Když se líčí šlechta
Bledá pleť byla v kurzu i ve středověku. Líčení se ovšem, na rozdíl od egyptské praxe, týkalo jen šlechty, nikoli běžných lidí, a ani u urozených dam nebylo hlavně zpočátku zvlášť nápadné. Velký vliv na to, že se nešířilo masově, měla skutečnost, že zkrášlování neschvalovala církev, která v něm viděla rozmar a hřích. Přeci jen vyzdvihovat fyzickou krásu bylo v rozporu s církevním odmítáním pozemského světa jako pomíjivého. Kosmetika a líčení se ale přeci jen postupně v průběhu staletí rozšířily. Už jen proto, že ve středověku byly časté epidemie neštovic, které zanechávaly na pokožce, často v obličeji, nevzhledné jizvy, které chtěly zejména ženy maskovat.
Make-up jako znak respektu
To byl i případ Alžběty I. (vládla v 16. století), která jakožto královna byla veřejnosti na očích. Líčení do jisté míry obhajovalo – díky impozantnímu vzhledu, jenž jí propůjčovalo – její nárok na trůn. Podtrhávalo její majestát a u svého okolí vzbuzovala respekt. Zdálo se, že její tělo nestárne (přitom vládla čtyři dekády), proslula svou alabastrovou, bezchybnou pletí a platila také za módní ikonu. Maskérky trávily líčením královny dlouhé hodiny. Výsledek stál za to: její kráse se klaněli básníci i dramatici. Bělidlo na tvář se vyrábělo stejně jako v antice z olova a přidával se do něho ocet. V případě Alžběty se olovo do její tváře doslova vepsalo, její pleť byla s přibývajícími roky šedivá. Dvorní dámy tak musely nanášet stále silnější vrstvu make-upu. S přibývajícím věkem používala královna výraznější barvy. Na rty se používal purpurový pigment ze sulfidu rtuťnatého. Každé olíznutí rtů zvyšovalo riziko otravy rtutí a příznaky jako podrážděnost, deprese nebo ztrátu koordinace.
Zesvětlit, prosím, pijavicemi!
Dominance bílé pleti ze středověku pokračovala i v novověku. Byla znakem urozenosti – průhledná pleť znamenala, že žena byla urozená a nemusela pracovat pod širým nebem, vystavena slunci a povětrnostním vlivům. I neurozené ženy se snažily dosáhnout ideálu krásy a zesvětlovaly si tvář vaječnými bílky nebo moukou. Kromě bělidel se za účelem zesvětlení na pleť přikládaly pijavice. V průběhu staletí se líčení stávalo výraznějším, výrazně se líčily rty a tváře. Populární se staly nalepovací pihy krásy, takzvané mušky. S francouzskou revolucí popularita make-upu krátce ochladla, nicméně brzy se zase líčení opět rozmohlo. Ke konci 19. století se navíc začalo řešit složení líčidel – ještě v té době totiž byly populární tablety s arzénem, od kterých si ženy slibovaly bledou a bezproblémovou pleť. S rostoucí kontrolou však zkrášlující přípravky postupně přestávaly být životu nebezpečné.
Revoluce jménem Max Factor
Masové rozšíření kosmetiky přišlo ruku v ruce se zrodem filmového průmyslu. Zásluhy na zpopularizování make-upu se připisují hlavně muži jménem Maksymilian Faktorowicz, vizionáři, který z kraje 20. století houževnatě posouval hranice v oblasti líčení a kosmetiky. Pomohl tak stvořit nespočet hollywoodských hvězd, ale také odstartovat revoluci v líčení běžných žen. Jeho úsilí vyústilo v založení značky Max Factor.
Bio současnost
V současnosti je dekorativní kosmetika zcela pevnou součástí každodenního života většiny žen a líčidla nepředstavují žádné akutní riziko pro zdraví. Samotné firmy, které líčidla masově produkují, složení kosmetiky pečlivě hlídají. Nicméně i tak se čas od času objeví případy produktů, které dostanou nálepku nevyhovující. V roce 2007 se ukázalo, že podle studie, která byla provedena v rámci americké Kampaně za bezpečnou kosmetiku, měla třetina z 33 zkoumaných rtěnek vyšší obsah olova. Jindy zase průzkumy odhalily přítomnost rtuti v některých řasenkách. Často se diskutuje o silikonech, parafínech, parabenech nebo ftalátech. Tlak spotřebitelů na výrobce je v tomto ohledu silný a stále více firem tak i u kosmetiky sází na magické slovo „bio“.
Zdravý make-up
Krycí krémy se navíc stále vyvíjejí a neplatí už ani to, co se o nich říkalo ještě před 20 lety, tedy že dusí pleť. „Určitě neplatí, že by dnešní make-upy byly pro pleť škodlivé. Jejich složení se hodně změnilo, často nyní obsahují nějaké pěsticí substance, které pleť ošetřují, a zpravidla také UV faktor, který chrání před sluncem. Také už dávno neplatí, že by make-up ucpával póry,“ říká vizážistka Jana Dufková. Make-up podle expertky chrání pleť i mechanicky, ulpívá na něm prach i škodliviny z ovzduší.
Líčení na míru
Každá žena si může vybrat z velké nabídky třeba podle složení, barvy a konzistence. Pokud má někdo mastnější pleť, zvolí si přípravek s obsahem protizánětlivých a vysušujících složek. „Ženy se zralejší pletí budou volit spíše krycí make-up s hydratační složkou, mladším ženám s bezproblémovou pletí bude stačit třeba BB krém. Případné nedostatky lze zakrýt kamufláží, což je voděodolný korektor, líčení tak bude vypadat přirozeně,“ říká vizážistka. Ostatní parametry – vhodná barva a konzistence – jsou velmi individuální. „Důležité je barvu vyzkoušet uprostřed čela, konzistenci zase na hřbetu ruky. Ideální je, když make-up nezdůrazňuje rýhy a vrásky na kůži,“ říká vizážistka.
Zdroj foto: Fotolia
Autor: Šárka Jináčová
Zařazeno pod těmito klíčovými slovy
